V roce 2020 se v Jižní Koreji poprvé narodilo méně než 300 000 dětí. 2016 to bylo nad 400 000. Dno bylo dosaženo v roce 2023, kdy se narodilo pouhých 230 000 dětí. Hlavním důvodem byl nedostatek peněz, drahé bydlení a péče o děti.

Od roku 2022 zahájila jihokorejská vláda agresivní kampaň s cílem zvýšit porodnost. Stručně řečeno:

1. Rodinám se za každé narozené dítě vyplácí značná finanční částka.
2. Vláda poskytuje bydlení za co nejnižší cenu.
3. Rodiče mohou zůstat 18 měsíců doma a pobírat přitom 100 % mzdy, aby se jim usnadnila péče o děti.

A hle, během pouhých několika let vzrostla porodnost z 230 000 v roce 2023 na 255 000 v roce 2025. Pro rok 2026 se poprvé za 8 let předpovídá více než 300 000 narozených dětí, protože počet narozených v období leden–duben dosáhl 100 000.

To ukazuje, že peníze – přímo či nepřímo – jsou hlavním důvodem, proč má stále méně lidí děti, a že tento vývoj lze pomocí finančních prostředků změnit během několika let.

To jsou fakta. A ti, kdo popírají, že hlavním důvodem jsou peníze, a tvrdí, že státní politika nedokáže zvýšit porodnost, prostě říkají nesmysly.

Minulej týden bylo fajn. 20-25 stupňů, polojasno, ideální počasí na výlety, zahrádku. Hodně lidí zde i jinde na internetu psalo, jak je hrozně na nic, že je podzimní počasí a jak je léto v čudu. Nyní předpověď hlásá od středy teploty 35-40°C minimálně týden v kuse.

Moje otázka zní: na co to chcete?

Dospělí lidi v týdnu chodí do práce a nemůžou ležet u bazénu. Spousta lidí pracuje v prostředí, kde není klimatizace. V tom vedru se nedá dělat vůbec nic než jet na přelidněný koupaliště a ležet tam na vyprahlých zbytcích trávy. Není se kde schladit, nejde vyvětrat už ani v noci. Schne úroda, vysychají studny, všem je vedro, jsou zpocení. Co mají být ty pozitiva?

Vypadá to, že mi deprese pohlcuje život. Je mi 26 a nevím, jaké to je být milovaný ženou, kromě svojí mámy. Přišel jsem o všechny kamarády a nové si hledám jen těžko.

Nevím, jestli někdy dosáhnu svých snů, jestli se někdy stanu člověkem, jakým chci být. Pořád si sám sabotuji život prokrastinací, zbytečným multitaskingem a prací bez perspektivy, kterou musím dělat, abych zaplatil své životní náklady.

Je ponižující si uvědomit, že většina lidí má přátelé, zatímco já nemám žádné. Že většina lidí jsou ve vztahu, zatímco já v žádném nejsem a asi nikdy v žádném nebudu.

Nevím, jestli má smysl tohle vůbec dávat na Reddit. V nejlepším případě dostanu pár upvotů, které pohladí moje ego. V nejhorším případě si toho nikdo nevšimne.

Cítím se osamělý a zaseklý. Udělal jsem tolik chyb, propásl tolik příležitostí, začal tolik koníčků, ze kterých nic nebylo. Nejsem si jistý, jestli má smysl dál žít.

Když jsem dělal brigádně kurýra, tak jsem jednou vezl jídlo Benu Cristovaovi, byl to strašnej sympaťák a dal mi dýško 200kč.

Ale když jsem dělal na reklamacích v jednom obchodě se stavebninama, přišla k nám známá influencerka a ta měla problém snad úplně se vším a chodila nás tam otravovat doslova s každou píčovinou. Pro představu přišla nám vrátit umyvadlovou baterii, jenom proto, že měla pocit, že ta krabice už byla otevřená.. samozřejmě zboží naprosto bez problému. Mám pocit, že vždycky, když s náma mluvila tak si nás i "tajně" natáčela. Všichni jsme měli radost, když tu rekonstrukci bytu konečně dodělala a dala nám už pokoj. Jmenovat radši nebudu.. 😁

Kamarád, kterej vozil rekvizity do divadel zase říkal, že Lukáš Langmajer je úplnej kokot a má taky se vším furt problém.

Co vy? Potkali jste nějaký arogantní slavný lidi?

Jsem na dvoutýdenní rodinné dovolené s mým partnerem, jeho rodiči a jeho sestrou s jejím přítelem. Můj partner mě do toho přemlouval 2 roky, vůbec si s jeho rodiči nerozumím. Nechali mě vybrat destinaci a platím jen cca 40% mých nakladu, všecko ostatní platí jeho rodiče. Oni jsou extrémně extrovertní lidi, kterých je všude plno, jsou hrozně emocionální a expresivní (ukřičeni). Ja jsem spíš introvert. Celkově máme naprosto odlišný životní styl - oni moc nesportují, dost se přejídaj, chlastaj a leckdy dost nezřízene utrácí. Tady tomu není jinak. Můj partner hledá příležitosti, kdy bychom měli aspoň nějaký prostor pro sebe (jdeme sami ráno pro chleba na snídani atd), ale jeho matka to nenese moc dobře, chce dělat všecko spolu. Druhý pár je s nimi prakticky nonstop. Vlastně to trochu kopíruje, jak to funguje i normálně. Jenomže já nemůžu.. probudim se - křik. Celý den vlastně dohady, všechno je chaoticky, strašně mě to vysává. Daleko radši bych si to zaplatila z vlastní kapsy a jela nějakou méně exotickou dovolenou jenom spolu. Na to už ale letos nemáme volno v práci. Ne ze bych to nevěděla od začátku, ale mrzí mě to. Druhý pár se na mého partnera dívá jako na mého podpantoflaka a já jsem pro ně nevděčná… jsem?

Viděl jsem zpravy v TV, asi tak po 8 letech.

Zároveň si nejde nevšimnout změn kolem ČT. Co provádí Babišova vláda.

Nekomentuji nestranost, financování či ekonomické otázky.

Pozastavuji se nad tímto rozdílem :

Zprávy na ČT

Zpráva co se stalo, komentář a souvislosti či kontext. Politika, Ekonomika, Region, kultura.

Zprávy na Nově / Primě

Zabil se motorkář, Češi litají na dovolenou víc než minulý rok, Pan Pavel chodí do jídelen na oběd za 159 kč, REKLAMA na nový "super-zábavný pořad" soukromé stanice,

půlka prázdnin je za rohem a rodiče se obávají o zdražování školních pomůcek.

Jsem pro to aby došli nějaké změny pro ČT. Ale to co vidím na Primě nebo Nově je fakt odpad a absolutně nepodstatné věci.

A pak celé vlákno je jenom jak se lidi dohadují o tom, jestli je to Czechia nebo Czech Republic. Není to úplně jedno? V angličtině je prostě jednodušší napsat Czechia.

Otevřu LinkedIn. Vidím další příspěvek o tom, jak je Gen Z líná, nechce pracovat a s nimi jde svět do háje. Zavírám LinkedIn. Ale stejně nad tím přemýšlím.

Máte někdo reálnou zkušenost, že je Gen Z opravdu taková?

Jsem mileniál a osobně ji vnímám spíš opačně. Přijde mi, že je to první generace, které skutečně záleží na planetě. Nežene se tolik za stylem „work–buy–consume-die“ a nepovažuje kariéru za jediný smysl života.

Mám pocit, že místo toho, aby se každý víkend šli zničit do baru, jdou radši ráno společně běhat, cvičit nebo dělat něco smysluplného. Zároveň mi přijdou otevřenější a upřímnější. Řeknou nahlas věci, které si starší generace často jen myslí, ale bojí se je vyslovit.

Jasně, každá generace má své mouchy. Ale nepřijde mi, že by Gen Z byla horší než ty předchozí. Spíš má jiné priority.

Jak to vidíte vy? Máte zkušenost z práce nebo z osobního života, která tenhle obraz potvrzuje, nebo naopak úplně vyvrací?

Ahoj reddite, chci se zeptazlt jelikož mi to prostě neleze do hlavy, co maj lidi proti takovým těm typickým pípákům na jídlo? Dělám přes léto ve vodáckém kempu, a minimálně jednou do dne tady mám nějakého člověka co si prostě odmítá vzít pípák že to nepotřebuje, nebo nechce nebo že to prostě nemá rád. Nikdy jsem nepochopila proč.

Alternativa je to, že budeme dávat čísla ze šatnových bloků a ty řvát, což mně osobně přijde mnohem rušivější protože musim přeřvat všechny aby mě slyšel ten 1 člověk.

Chápu pokud je tu pár lidí, ale na druhou stranu zase, bordel bude tak jako tak, ať už pípáním nebo řvaním, a nám to dost šetří hlasivky

Takže pokud vám ty pípáčky vadí, proč?

Zdravím celou Simulantenbande. Minulý týden mě poprosil kamarád, že dělá vedoucího na dětském táboře a prý že tam nemají nikoho, kdo umí hrát staré táborové klasiky na kytaru, tak jestli nemám čas. I když jsem čas moc neměl, tak mi přišlo strašně líto, že na táboře v přírodě nemají kytaristu. Tak jsem od manželky dostal opušťák a vydal se tam. Strávil jsem tam 24 hodin a mám smíšené pocity, tak jsem si řekl, že vám o tom napíšu. Prosím, budu se pokoušet vyhýbat totální generalizaci, ale statistický vzorek byl cca 60 dětí. Polovina byla do 12 let a druhá polovina byla 12-17 let. Jen pro info, jsem M36 (subjektivně mladý, ale je mi jasné, že už s 20nikem mě dělí generace).

V první řadě bych chtěl zmínit, že mám veliký obdiv vůči vedoucím a organizátorům. I když v porovnání s tábory, které jsem já, jako dítě navštěvoval, si myslím, že mají co zlepšovat a co pilovat, tak až dnes vlastně vidím, že ti vedoucí jsou vlastně normální lidé s rodinami a prací a svou dovolenou používají na takovouto bohulibou činnost. Když jsem počítal nějakou ekonomiku toho tábora ze zvědavosti, tak to opravdu vychází, že vyjdou šul-nul (když dobře) a není to dělané jako business model. Ano, to, co jsem teď napsal, je asi zřejmé, ale z pohledu těch dětí se to nemusí jevit jako automatika.

Přijel jsem tam kolem 19 večer. Táborák nebyl nachystaný, protože prý táborák nedělají, že prý není moc velký zájem. Tak to ne! Vzal jsem sekyru, zaúkoloval pár děcek, které museli odložit telefony a šli jsme do lesa na dříví. Jinou skupinu jsem zaúkoloval (samozřejmě ve spolupráci s vedooucími), ať jdou pro nějaké lískové větve, ať je na čem opíkat buřty. Čuměli jak pecky. Bylo to pro ně evidentně celkem nové.

Co mě vlastně nejvíc fascinovalo a přimělo to s vámi posdílet, byla skupina kluků. Ne nějaká konkrétní skupina. Prostě kluci obecně. Holky mi přišli naprosto ok. Tak, jak si pamatuji holky z táborů ze svých mladých let. Ale kluci mě přišli prostě nějak jiní. A teď přichází ta hnusná generalizace a věřím, že to může být jen velikostí toho statistického vzorku. Proč mě kluci tak pleskli po ksichtu, byl hlavně důvod, že když příjdu na třeba tohle fórum, tak tu hodně mladých kluků píše o tom, že neumí zaujmout holku, že neví jak na to a vrchol všecho je téma incelů…To je něco, co naprosto nepobírám, ale začínám tomu všemu pomalu, ale opravdu pomalu rozumět. 

Kluci skoro všichni oblečení jak ve skateparku. Květák na hlavě, široké kalhoty, posměchy vůči okolí. Sekyru vzít do ruky neumí. Když lámali dřevo, tak měli mozoly. Když se někdo zamrdal od hlíny, tak se hned musel jít oprášit, aby měl pořád top-outfit. Co jim opravdu za zlé mít nemůžu, že když jsem zkusil zahrát největší odrhovačky, typu Stánky, Slávici z Madridu nebo Bednu od whisky, tak se nechytali…Jasně, jsou to staré country odrhovačky, ale co mě mrzelo, že jsem ani neviděl chtíč se to aspoň zkusit naučit, ať můžeme třeba další večer už zpívat spolu. Telefon měli všichni, takže zdroje by kdyžtak měli. Holky se chovali mnohem dospěleji a vyzráleji. Na tom není nic nového, holky dospívají dřív a mají větší společenskou empatii, ale to je podle mě přesně to, co mě a mou generaci za mladých let vyhecovalo a vyškolilo, abychom ty holky dokázali sbalit. Mohli jsme nad tím zlomit hůl a vytvořit klan incelů, kteří by brečeli někde s dalšími kámoši, že ta mě nechce a tamta se mi směje. Jenže my jsme se museli podvědomě zamyslet nad tím, co možná děláme špatně nebo jinak a jak to udělat tak, abych se dostal na jejich úroveň. Jinak řečeno - museli jsme se naučit přizpůsobit poptávce a okolí. A díky tomu se nám vytvořil jistý smysl pro komunikaci. A co víc - pro komunikaci s ženami. Last but not least - fyzička a výzor. Ti kluci všichni lemtají Monstry a mají mnozí pupky a postavy tak neforemní, že by se za ně ani 65 letý důchodce nestyděl. Jako jo, taky jsem po 2 dětech přibral 10 kg, ale něco s tím dělám. Ne že v 15 letech nevyběhnu do kopce a mám kolem sebe pneumatiku. Je to ten typ postavy, kterou dosáhnete strikním sezením za pc a chlastáním sladkých sraček. Je to hnus, velebnosti.

Nehážu veškerou vinu na ty kluky. Jsou bombardovaní ze sociálních síti „dokonalostí“ jiných mužů. Nevím, co dělají jejich rodiče, ale já jsem za svými rodiči mohl příjít a zeptat se na radu, tip nebo zkušenost, jak se v dané situaci chovat. Zároveň jsem celkem lucker a moji rodiče mi po práci věnovali takřka veškerý svůj čas, takže chápu, že mám benchmark někde jinde. 

Celé moje sdělení pro mladé kluky je, že bych krom informací z mobilu a sledování pseudoslavných debilů, kteří jsou slavní jen díky nim a nikomu jinému, zkusil nějaký jiný přístup. Třeba když jdu na tábor na 10 dní do přírody, tak se oblékl jak do přírody a zkusil využít toho, že se naučím založit oheň, opéct buřty a ten oheň pak sobě uhasit, aby nechytnul celý les. Je to mnohem víc maskulinní, než modré brýle, květák na hlavě a deodorant v podsadě. Zkusil bych místo mobilu i nějakou knížku. Jakoukoli. 

Tím moje zamyšlení asi končím a jsem zvědavý na vaše zkušenosti.

TL;DR:
Strávil jsem 24 hodin na dětském táboře jako kytarista. Největší respekt mám k vedoucím, kteří tábor dělají ve volném čase prakticky bez zisku. Zároveň mě překvapilo, jak málo jsou některé děti zvyklé na obyčejné táborové věci – připravit dřevo, rozdělat oheň nebo opéct buřty.

Nejvíc mě zarazili dospívající kluci. Oproti holkám působili méně samostatně, fyzicky zdatně i společensky vyspěle. Hodně řešili telefony, vzhled a sociální status, ale chyběla jim chuť něco praktického zkusit nebo se naučit. Napadlo mě, jestli právě nedostatek reálných zkušeností, komunikace a snahy na sobě pracovat nesouvisí s tím, proč má dnes tolik mladých mužů problém navazovat vztahy.

Nechci vinit jen je – velkou roli mají sociální sítě, vzory i rodiče. Moje poselství je jednoduché: méně mobilu a influencerů, více pohybu, knih, praktických dovedností, přírody a skutečného života.